ZÁVĚR

1. Na příkladu Báry Dibelkové lze velmi snadno dokumentovat, že existence přenosu trénovanosti mezi různými vytrvalostními disciplínami je nesporným faktem.
2. Zejména v mladém věku, (ale nejen v něm), nedochází při různorodém zaměření k psychickému ani fyzickému opotřebování jednostranným a jednotvárným zatížením. Jsem přesvědčen, že při použití pouze chodeckého event. běžeckého tréninku, by nebylo možné natrénovat kvalitou a zejména objemem dostatečný základ už v tak vytrvalecky mladém věku bez použití enormního tréninku.
3. Je faktem, že díky přenesení objemové přípravy na sporty (např.plavání,cyklistika,běžky) šetrnější k pohybovému aparátu, se závodnice doposud vyhnula zraněním z přetížení. Tento způsob přípravy tělo sportovce šetří. Je šetřen i čas, protože např. plavání je nejen tréninkem, ale i perfektní kompenzační a rehabilitační činností.
4. Je nutné dokonale zvládnout techniku sportů, které máme v plánu tréninkově využívat. V žádném případě nesmíme hecovat závodníka k max.výkonu v disciplíně, kterou nemá technicky zvládnutou!
5. Při zvládnutí techniky co nejrozmanitějšího okruhu sportů, lze pružně reagovat už na náznaky přetížení pohybového aparátu a bez omezení objemu a kvality plánované činnosti ji pouze přenést na sport nezatěžující postiženou partii. 6. Širokým záběrem různými sporty dojde k všeobecnému a hlavně přirozenému rozvoji většiny svalových skupin, vyhneme se tak úrazům vzniklým většinou z jednostranného přetížení a následné svalové dysbalance. (Z trenérského pohledu minimalizujeme možnost udělat hrubou chybu).
7. Moje zkušenost – v jednotlivých časových obdobích nechat závodníka kvalitně pracovat pouze v jednom sportu, ostatní zařazovat jako trénink obecné, max.tempové vytrvalosti event.regenerační pohybovou aktivitu. Nezapomenout na specifika věkového vývoje a respektovat je!
8. Při přechodu na spec.přípravu a výrazném zvýšení podílu jedné disciplíny pak dochází poměrně rychle k velkému a stabilnímu výkonnostnímu skoku v této disciplíně.

Vím,že zobecňování na základě úspěšného potvrzení jedním závodníkem je minimálně problematické, ale dílčí pozitivní zkušenosti mám i s dalšími svěřenci. Samozřejmě od trenérů neočekávám jen pozitivní ohlas, jsem připraven na kritiku i diskusi. Pokud z ní vzejdou náměty, se kterými půjde dále pracovat, budu spokojený.

Samozřejmě se zde pokusím na samý závěr pomoci disciplíně, kterou mnozí neuznáváte a mnohdy z neznalosti i trenérsky ignorujete. Přitom právě tato disciplína je z atletických vzhledem k pohybovému aparátu nejšetrnější. Mnohdy by se dala použít právě v době rekonvalescence event.jako doplněk, u dětí jako zpestření tréninku. Navíc se zamyslete nad tím, kolik talentovaných vytrvalců Vám v mladém věku zanechá činnosti, nebo ztratí závodnické ambice proto, že jsou prostě pomalí. Nestálo by za pokus zkusit s nimi chůzi? Dnes by nejspíš většina z běžeckých trenérů Báru Dibelkovou do skupiny brala. A právě ona je příkladem závodníka, který v žákovském věku nebyl schopen naplnit v běhu své ambice jednoduše proto, že proti vrstevníkům byl pomalý. Přitom je jasné, že sportovní rezignace by byla velmi chybným řešením. Je škoda, že se dlouhodobě nedaří přesvědčit vás o tom, abyste ve vašich skupinách dali chůzi šanci a nesnažili se dělat z hlediska světa, ale i Evropy podprůměrné běžce z lidí, kterým nebyla rychlost geneticky dána, přitom vzhledem ke svým vlastnostem by špičkovými chodci být mohli. A když se chodci začnou objevovat ve více skupinách, vzroste i úroveň chodeckých závodů u nás a nebude na některé chodecké závody tak tristní pohled, který věřím, Vás může odrazovat.